Co všechno a jak je možné tisknout? - Tiskové technologie - Printing.cz - Tisk, pre-press a knihařské zpracování

13. února 2001, 17.50 | Při zadávání tiskových zakázek můžete narazit na různé tiskové technologie. Každá se však hodí pro jiný druh zakázky, a proto jsme pro vás připravili jejich souhrnný přehled. Předem upozorňujeme, že v celém článku budeme dávat přednost srozumitelnosti před oficiální terminologií (při snaze zachovat obojí).

Základní rozdělení používané v učebnicích dělí jednotlivé technologie tisku do čtyř skupin

Základní, v učebnicích používané rozdělení technologie tisku do čtyř skupin je následující:

a) tisk z výšky b) tisk z hloubky c) tisk z plochy d) průtisk

Existují ještě jiné speciální tiskové techniky, které mají však většinou úzce specializovaný záběr a jsou určené jen pro určitou operaci, nebo to jsou varianty základních čtyř výše uvedených způsobů.

Tiskem z výšky rozumíme takový způsob tisku, kdy tisknoucí místa jsou na tiskové formě vyvýšena nad úroveň míst netisknoucích. Laické představě asi nejlépe vyhoví přirovnání ke klasickému razítku. Může se stát, že tisková forma netiskne přímo na potiskované médium, ale tištěný motiv se nejprve obtiskuje na přenosový válec a odtud teprve (nejčastěji) na papír. Tomu se pak říká nepřímý knihtisk. Určitou speciální variantou tisku z výšky je flexotisk. O tom bude řeč za okamžik.

Tisk z hloubky je hlubotisk. U této tiskové techniky je tomu opačně než u tisku z výšky. Tisková místa jsou (dnes již výhradně válcová, rotační tisková forma) zaplněna řídkou barvou a při tisku dochází k převzetí barvy potiskovaným materiálem, ponejvíce papírem. K fixaci barvy na papíru dochází odpařením těkavých rozpouštědel. Podobně jako u knihtisku existuje také nepřímý hlubotisk. Podle typu formy může být hlubotisk plochý nebo rotační, i když v poslední době má plochý hlubotisk víceméně odzvoněno.

Nejznámější, nejrozšířenější a nejpoužívanější technikou je tisk z plochy(zkráceně ofset). V případě tisku z plochy se nevyužívá různé výšky tisknoucích a netisknoucích míst na tiskové formě, ale rozdílných chemických vlastností tisknoucích a netisknoucích míst v jedné ploše. Jednoduše řečeno, principem tisku z plochy je odpuzování mastnoty a vody. Tisknoucí místa nějakým způsobem přijímají tiskovou barvu, netisknoucí místa ji odpuzují. Zajímavou formou tisku z plochy jsou současné technologie digitálního tisku, při níž se na hladkém (nejčastěji selenovém) válci tvoří tisková forma pomocí elektrostatického náboje, který buď přijímá nebo odpuzuje barvu (suchý toner u technologie Xeikon, tekutý inkoust u technologie Indigo).

Průtisk je v podstatě synonymum pro sítotisk. Ten je možno rozdělit na další obory činnosti, a to na sítotisk jako produkční tiskovou techniku, serigrafii, což je umělecká forma sítotisku, kde je vždy nějakým způsobem přítomna ruka výtvarníkova, ať při tisku či při konečném dotváření výsledku, a tisky jsou číslovány, a na oblast filmového tisku, který slouží téměř výhradně k potisku látek v textilním průmyslu. Princip sítotisku bude probrán dále.

Inkoustový tisk se používá nejčastěji ve velkoplošných plotrech pro tisk plakátů a interiérové grafiky. Tyto technologie už většinou nebývají zahrnovány do tisku jako takového, ale do oboru zvaného signmaking (český ekvivalent asi neexistuje). Přesto bych se o nich chtěl alespoň zmínit.

Knihtisk Knihtiskem rozumíme tisk z výšky vynalezený Johannem Gensfleischem, zvaným Guttenberg, kolem roku 1440. Klasický knihtisk znamenal odlévání jednotlivých liter, jejich sazbu (nejdříve ruční, později strojovou) a samotný tisk (nejdříve pomocí jednoduchého vinařského lisu, později na dokonalejších strojích). Do Čech se knihtisk dostal ještě před rokem 1468, kdy byla v Plzni neznámým tiskařem vytištěna první kniha, Kronika Trojánská.

Dnešní knihtisk je zpravidla z pevné tiskové formy. Dříve bývaly knihtiskové štočky, tedy podklady pro tisk obrázků, ať pérovek (kreseb zhotovených původně perem - odtud název pérovka) či autotypických (tímto termínem se označují obrázky, například fotografie, u nichž jsou jednotlivé odstíny barvy nahrazeny velikostí tiskového bodu a poměr potištěné a nepotištěné plochy nám díky nedokonalosti lidského oka dává dojem plynulých přechodů z tmavých do světlých partií obrázku), převážně na bázi zinku, dnes převládají polymerové štočky. Knihtisk je obzvláště vhodný pro jednobarevný tisk (nejčastěji černou barvou), například potisk obálek, tisk vizitek a podobně. Štočky obdobné těm pro knihtisk se rovněž používají pro výrobu slepotisku. Možnosti a uplatnění knihtisku v poslední době klesají, i když je tato technologie v některých jednotlivých případech cenově výhodná. Působnost knihtisku se pomalu přesouvá do speciální polygrafické oblasti - tou je například zhotovování výseků zejména pro účely obalové techniky, částečně i v reklamě a propagaci.

Flexografie Flexografie je formou tisku z výšky. Používá se k potisku obalů (karton, hliníková fólie, polyetylen), ale nejen tam. Tato tisková technika prošla v poslední době revoluční proměnou a nyní dosahuje neočekávaných výsledků. Flexotisková forma je ze speciální gumy a je natažená na flexotiskový válec. Výroba flexotiskových forem je speciální disciplína mimo jiné proto, že forma se po natažení na tiskový válec zdeformuje (např. z kružnice se stává elipsa), a to tím více, čím větší je výška, o kterou tiskové segmenty vystupují z tiskové formy. Tato deformace je rovněž závislá na průměru flexotiskového válce (menší průměr válce = větší deformace). Proto se také flexotiskové formy velmi často dodávaly rovnou v podobě hotového válce. Současná flexografie je obor, který v posledních letech zaznamenal snad největší rozmach a stává se jednou z hlavních působností v ranku polygrafickém zejména proto, že fotopolymerové vrstvy, které se dnes používají ke zhotovení tiskových forem, mají obrovskou výdržnost, jejich výroba je jednoduchá, dobře automatizovatelná a jejich citlivost neuvěřitelná, to znamená, že jsou schopny přenést i neskutečně jemné odstíny předlohy, takže flexotisk pomalu, ale jistě vytlačuje například hlubotisk z těch zbylých pozic, které si ještě udržuje.

Hlubotisk Hlubotisk je tiskový postup, při kterém jsou tisknoucí místa na tiskové formě pod úrovní míst netisknoucích. Nejstarší hlubotiskovou technikou je rytina. Později byl vynalezen lept a v 19. století objevil český malíř Karel Klíč (1841-1926) novou techniku - heliogravuru - která se používá dodnes. Klasický hlubotisk má pravidelné stejně velké tiskové body (rozumíme tím plošnou velikost bodu na tiskové formě), které se liší pouze hloubkou. Při přenosu na potiskovaný materiál potom hlubší body vytvoří větší tiskový bod než body méně hluboké. Autotypický hlubotisk má naopak všechny body na tiskové formě stejně hluboké, ale odlišné v plošné velikosti. Nejčastěji používaný autotypický hlubotisk má proměnlivé tiskové jamky jak do hloubky, tak do plošné velikosti. Hlubotiskové barvy musí být řídké, aby se jejich přebytečná část dala z formy lehce setřít a aby barva dokonale vyplnila komůrky v tiskové formě. Hlubotisková forma vydrží větší počet otisků než ofsetová tisková deska. Proto se hlubotisk často používá tam, kde je potřeba tisknout velmi vysoký počet kopií (stovky tisíc kusů). Hlubotiskem je možné tisknout i tak kvalitní tiskoviny, jako je kupříkladu známý časopis National Geographic. Je to ale naprosto nevhodná tisková technika pro zobrazení písma, zejména malých velikostí. Naopak v oblasti obrazových publikací nebo všude tam, kde převažují obrázky nad textem, je hlubotisk stále ještě jednou z nejvhodnějších technik.

Ofset Ofset je v současnosti asi nejrozšířenější tisková technika. Je založen na vzájemném odpuzování vody a mastné tiskové barvy. Ofsetová tisková deska je potažena hydrofobní (vodu odpuzující) vrstvou. Při expozici desky je tato vrstva odleptána z míst, která nemají tisknout. Při tisku se tisková deska nejdříve namočí. Voda ulpí pouze na netisknoucích místech. Poté se tisková deska potká s barevníkem a barva ulpí na desce jenom na suchých (tedy tisknoucích) místech. Pak se takto vzniklý barevný obraz přenese přes gumový (ofsetový) válec na papír. Ofsetový tisk umožňuje tisknout jemné detaily i na méně kvalitní papír než knihtisk (a na papíry s jinou povrchovou strukturou než hladkou). Je to dáno gumovým přenosovým válcem, který je schopen přilnout i na povrch, který není zcela rovný.

Ofsetová tisková deska se vždy upíná na válec, jde tedy o rotační technologii. Ofsetové stroje se dělí na stroje pro tisk na jednotlivé archy (archové) a stroje pro tisk z pásu papíru (kotoučové). Pro každou barvu je vždy samostatná tisková věž.

Bezvodý ofset a metoda DI (Direct Imaging) Pod pojmem suchý (bezvodý) ofset se skrývá ofsetová technologie pracující bez pomoci vody. Tisková deska je potažena vrstvou, na které se barva nedrží. Při expozici desky se v místech, která mají tisknout, vrchní vrstva odstraní (nejčastěji vypálením laserovým paprskem), čímž se odhalí vrstvy spodní, která ofsetovou barvu přijímá. Této technologie se používá při tisku metodou Direct Imaging (DI), kdy se tiskové desky exponují přímo v tiskovém stroji. Nevýhodou suchého ofsetu je vznik malých částeček prachu, které se olupují z tiskové desky na pomezí tisknoucích a netisknoucích míst. Tyto částečky prachu se projevují malými bílými místy v tištěném obrazu (tzv. vypadávání barvy). Z tohoto důvodu je nutné po několika stovkách vytištěných kusů válce s tiskovými deskami přemýt, aby kvalita tisku se zvyšujícím se počtem kopií neklesala. Tato skutečnost spolu s rychlou přípravou tisku a možností přesného soutisku bez složité montáže předurčuje DI stroje pro tisk malých nákladů. Na tomto poli se ale setkávají se silným (a stále silnějším) konkurentem - digitálním tiskem.

Digitální tisk Za "klasický" digitální tisk jsou dnes považovány dvě technologie. První je tisk z pevného toneru podobného tomu v laserových tiskárnách (technologie vyvinutá belgickou firmou Xeikon a používaná s malými obměnami např. ve strojích firem Agfa, IBM, Nilpeter nebo přímo Xeikon). Druhý pracuje se speciálně vyvinutým tekutým inkoustem (patentovaná technologie Elektro Ink izraelské firmy Indigo). V obou případech se tisková forma tvoří elektrostatickým nábojem na hladkém tiskovém válci. Barva citlivá na elektrický náboj je potom přitahována k tisknoucím místům válce, kde se zachytí a později stejným způsobem přenese na papír (případně na syntetickou fólii). Potiskované médium musí mít ovšem v daném okamžiku rovněž přesně stanovený náboj. Z toho plyne, že technologie digitálního tisku je poměrně náročná, a není divu, že se zatím nenašla další firma, která by vyvinula podobné zařízení. Digitální tisk používá tisk pomocí čtyř základních barev CMYK. V případě strojů Indigo je rovněž možné použít i přímé barvy; vzhledem k tomu, že tyto přímé barvy není možné míchat jednoduchým způsobem, zůstávají poměrně drahou a málo využívanou variantou tisku. Stroje využívající technologii Xeikon jsou koncipovány jako kotoučové, stroje Indigo tisknou na jednotlivé archy papíru. Největší výhodou digitálního tisku je pravděpodobně skutečnost, že "tisková forma" se tvoří pro každou kopii znovu. Je proto možné, aby se jednotlivé kopie od sebe lišily, a to někdy i dost výrazně. Toho využívá metoda tisku personalizovaných dokumentů (např. dopis, který má uvedenu adresu a jméno zákazníka, tedy údaje, které se na každém tisku mění).

Sítotisk Sítotisk je tisková technika založená na protlačování barvy průchodnými místy obrazové šablony. V současnosti se nejvíce používají dva typy sítotisku. Jednak je to konvenční způsob, kdy je průtisková šablona kontaktně přiložena na potiskované médium a přes ni se ručně, mechanicky nebo automaticky pohybuje stěrač. Druhý způsob se nazývá modifikovaný a pracuje s pevným stěračem. Barva se protlačuje tak, že se pohybuje celá sítotisková forma, včetně tlakové desky s naloženým potiskovaným materiálem. Existuje ovšem i rotační sítotisk, kdy se potiskované médium pohybuje mezi dvěma válci, z nichž jeden je tvořen sítí a uvnitř něj je pevný stěrač; tento způsob je téměř výhradně používán při potisku textilu (tím se rozumí potisk látky v nekonečném pásu, ne potisk triček a reklamních předmětů). V sítotisku se více než v jiných tiskových technikách využívá přímých barev. Sítotisk umožňuje tisknout na celou škálu různých médií, papír nevyjímaje. Velmi často se ho využívá k nanášení laku na tiskoviny vytištěné například ofsetem. Díky použití sítotisku při nanášení laku je možné lakovat jenom určité vybrané části (tzv. parciální lak) a také je možné nanášet lak v poměrně velké vrstvě, což umožňuje vytváření zajímavých efektů. Pomocí sítotisku se nejčastěji lakuje UV lakem.

Emil Dvořáček